Rudolf Rosa: Dokázali jsme, že doba, kdy AI zvládne napsat divadelní hru, je velmi blízko

Jako hlavní řešitel projektu THEaiTRE společně s dalšími odborníky vyvíjíte systém generování scénářů divadelních her za pomoci umělé inteligence. Jak vypadá tvůrčí proces?

Základem je neuronový jazykový model GPT-2 od konsorcia OpenAI, který má „načteno“ asi 8 milionů anglických článků z internetu. Když takovému modelu zadáme začátek textu, snaží se vygenerovat pokračování tak, aby navazovalo na již napsanou část. V našem projektu do modelu vložíme začátek scény, tedy popis výchozí situace a první repliky jednotlivých postav. Model pak už generuje další repliky. Lidský operátor má ale možnost do procesu zasahovat. Může zahodit vygenerovaný text, který se mu nelíbí, a nechat model vytvořit alternativní pokračování. Jelikož model funguje jen v angličtině, text se rovnou automaticky překládá naším překladačem CUBBITT do češtiny.

Umělá inteligence naráží při zpracování textu na řadu limitů, často bývá označována za nekorektní a stereotypizující. Potýkali jste se s podobnými překážkami?

Nevyřešených problémů je zde skutečně mnoho. Jazykové modely vznikají na základě všemožných textů, které v daném množství rozhodně není možné ručně procházet, kontrolovat a filtrovat. Modely se proto z textů napsaných lidmi nepřímo učí i všemožné lidské nešvary – rasismus, sexismus a tak dále. I naší první hře jsou právem vyčítány podobné nedostatky. Navíc to, co diváci vidí v divadle, je ještě výběr toho lepšího. Naším cílem ale bylo výstupy modelu příliš nepřikrašlovat a ukázat, jak skutečně dnes vypadají automaticky generované výstupy. Proto jsme v textu různé nedokonalosti zachovali.

Jaké postupy kromě zásahu lidských operátorů se dají využít k eliminaci chyb?

Odstraňováním předsudků či zaujatosti v jazykových modelech se výzkum aktivně zabývá. Obvykle hovoříme o takzvaném debiasingu, tedy zbavování modelu různých biasů neboli předsudků. Řekněme, že model nevyváženě hovoří o ženách a mužích – šéf je automaticky muž a asistentka automaticky žena. V takovém případě lze například předzpracovat trénovací data a náhodně v nich muže a ženy popřehazovat. Obecně se ale dá říci, že model jen modeluje to, co viděl v datech. Nejčastější cesta k nápravě je proto v nějaké úpravě dat. Ta se ale skutečně dobře zatím udělat neumí – mimo jiné i proto, že sami nedokážeme přesně definovat a oddělit, co je v pořádku a co už nikoli. Třeba snídani dětem do školy může stejně dobře připravit otec jako matka, ale kojit děti bude spíše matka než otec. Informace o mužích a ženách zkrátka nelze zcela zahodit, tím bychom se jen dostali do jiných problémů.

V čem je AI naopak lepší než člověk?

Když se to celé udělá dobře, může být AI naopak férovější než člověk. To znamená rozhodovat se jen podle relevantních informací a nenechat se ovlivnit informacemi nerelevantními.

Kde se původně zrodil nápad využít umělou inteligenci na „prknech, která znamenají svět“?  Existují nějaké podobné projekty v zahraničí?

Hlavním impulzem bylo 100. výročí od premiéry divadelní hry R.U.R. od Karla Čapka, tedy hry, v níž se poprvé objevil robot. Náš projekt jako první dokázal uvést divadelní hru, která trvá skoro hodinu, a přitom 90 % scénáře napsala umělá inteligence. Předchozí projekty buď stvořily mnohem kratší díla, jako například film Sunspring, nebo je podíl umělé inteligence výrazně menší. Do této kategorie patří třeba britský muzikál Beyond the Fence z roku 2016 či australská hra Lifestyle of the Richard and Family, jež měla premiéru o dva roky později. Trochu odlišně s AI pracuje skupina Improbotics, která využívá automatické generování replik živě přímo na pódiu. Jedna postava dostává repliky do sluchátka a druhá postava podle toho divoce improvizuje. Všechny nám známé předchozí projekty ale byly v angličtině. Náš výtvor je tedy zároveň první automaticky vygenerovanou divadelní hrou v českém jazyce. S umělou inteligencí u nás ale již dříve pracovala například sbírka básní Poezie umělého světa.

Jaké ohlasy jste dostali na první hru napsanou robotem, kterou uvádí Švandovo divadlo a jejíž loňskou online premiéru zhlédlo 13 500 diváků?

Reakce byly smíšené. Málokdo byl ze hry vysloveně nadšen, ale také málokdo ji ztrhal jako úplný nesmysl. Obecně se dá říci, že dle reakcí a recenzí je naše hra přibližně na úrovni horší hry slabšího lidského autora. Již to, že automaticky generovanou hru lze vůbec posuzovat podobně jako hry napsané skutečnými lidmi, považujeme za velký úspěch a doklad významného pokroku AI v posledních letech. Vesměs slyšíme v hodnocení hry slova jako „absurdní“ nebo „těžko srozumitelná“. Zároveň ale v divadle na představeních sledujeme, že se diváci na mnoha místech zasmějí, což bereme jako důkaz toho, že se modelu podařilo vygenerovat různá vtipná místa – ačkoli to asi bude spíše náhodou než cíleně.

Jak jste si výslednou hru vyhodnotili vy, tvůrci?

Pokud bychom se vrátili k otázce, kterou si náš projekt klade, tedy jestli umělá inteligence dokáže napsat divadelní hru, tak podle vyznění recenzí zatím spíše ne. Nicméně před zhlédnutím divadelní hry byli mnozí přesvědčeni, že doba, kdy tohle bude možné, je velice daleko nebo že k tomu nikdy nedojde. Náš projekt řadu lidí přesvědčil, že tato doba naopak může být velmi blízko. Jsou zde však principiální problémy, na které zatím neznáme odpověď. Zejména jde o to, že stroj na rozdíl od člověka nemá žádnou vnitřní potřebu svou tvorbou cosi vyjádřit, tvoří prostě jen tak. Podobá se tedy spíše lidskému autorovi, který tvoří bezduchá díla bez vyšších cílů jen tak pro peníze. Je docela dobře možné, že stroj zkrátka nemůže tvořit skutečně hodnotné umění. Může skvěle zvládnout techniku, řemeslo, tvořit formálně dokonalé výsledky. Díla ale nebudou mít žádnou myšlenku, žádnou skutečnou uměleckou hodnotu.

Takže záplavu divadelních her vygenerovaných umělou inteligencí v budoucnu očekávat nemáme?

Obecně je umělá inteligence dobrá spíše na nudné, opakující se činnosti, ostatně i robotická automatizace se objevuje především v takových oblastech. V umění naopak hledáme jakousi novost a originalitu. V jistém smyslu má umělecké dílo hodnotu, jen pokud je nové a nejde pouze o napodobeninu něčeho, co už tu stokrát bylo. A přesně na tohle se umělá inteligence moc nehodí. Věřím, že za pár let může AI vygenerovat divadelní hru, která nebude trpět mnoha nedostatky, jimiž trpí naše hra. Takové dílo bude formálně kvalitní, ale nepříliš umělecky hodnotné. Umím si představit použití automatického generování například pro psaní scénářů nekonečných televizních seriálů, kde je to skutečně do značné míry pořád to samé dokola a nejsou zde kladeny vysoké umělecké nároky. Tohle by nás bavilo zkusit, zatím ale takovou spolupráci domluvenou nemáme.